Kvalitativní a kvantitativní přístup obvykle zahrnují různé výzkumné metody. Nicméně použití obou přístupů může být doplňující s tím, že každý přidává náhled k celkovému obrazu sledované problematiky.
Ve výzkumech mohou být rozlišeny dva kontrastní modely (paradigmy): pozitivismus a fenomenologie. První se pokouší vysvětlit lidské chování skrz příčiny a následky, zatímco ten druhý má za cíl porozumět a interpretovat lidské aktivity skrz realitu každého individuálně (Finn, et al 2000). Tyto různé modely všeobecně vedou k odlišným přístupům sbírání dat: kvantitativní a kvalitativní. Toto rozlišení není jasně odděleno: metody nejsou výlučně části jedné tradice či modelu průzkumu, např. pozitivista stejně jako fenomenolog může použít výzkumné metody ke sbírání dat. Jeví se velmi vhodné využívat v bakalářské práci a ve větší míře také v práci diplomové či rigorózní.
Následující schéma znázorňuje spojení mezi výzkumným paradigmatem, přístupy a metodami (Finn et al. 2000).
- Výzkumné paradigma Fenomenologové Positivisté
- Přístupy
- Metody METODY
Hlavní rozdíly v pojetí kvantitativního a kvalitativního výzkumu
Velký počet kvantitativních výzkumných metod je použito v oblasti studií všech oborů, a je nad rámec tohoto průvodce, aby popsal všechny z nich. Kvantitativní průzkum je zejména založen na sbírání dat, která jsou pak analyzována různými statistickými technikami. Obvykle má sklon k získání relativně malého množství informací z velkého množství respondentů nebo pozorování. Tyto výsledky jsou často vyvozovány/odhadovány do větší populace (Weaver a Lawton, 2002). Kvantitativní průzkum se často považuje za model pro všechny vědecké průzkumy, jelikož zahrnuje precizní proces hypotetické formulace, detašované pozorování, sběr dat, analýza dat a akceptace nebo odmítnutí hypotézy v bakalářské či diplmové práci..
Kvalitativní výzkum
Kvalitativní výzkum může být definován jako výzkum, který se zaměřuje na získání hlubokého vhledu do sociální reality na základě relativně malého počtu respondentů nebo pozorování. Metodologie obvykle nespoléhá na „odběr vzorků“, nebo na zapojování statistických analýz. Kvalitativní přístup je vhodný pro situace, kde se málo ví o subjektu, který má být analyzován. Někdy je na metody kvalitativního výzkumu odkazováno jako na „vylepšovač dat“ (Ragin 1994:92). Miles a Huberman (1994:6) uvádí: Kvalitativní výzkum se provádí intenzivním a/nebo prodlouženým kontaktem s oblastí nebo životní situací. Tyto situace jsou obvykle „banální“ nebo normální, odrážejí každodenní život jednotlivců, skupin, společností, organizací. Role průzkumníka je získat „holistický“ náhled kontextu, který je studován: jeho logika, jeho uspořádání a jeho explicitní a implicitní pravidla.
Merkelt a Vos předložili (in Richards a Munsters, 2010) některé reprezentativní příklady metod kvalitativního přístupu:
Případové studie: definováno Yinem (1994:13) jako „empirické dotazování, které zkoumá současný fenomén v rámci jeho kontextu reálného života, kdy hranice mezi fenoménem a kontextem nejsou jasně evidentní a kde je použito více zdrojů a důkazů“.
Příčinná teorie: výzkumná strategie, která se zaměřuje na tvořící (generující) teorii – indukce z dat (Punch 2005).
Etnografie: skládá se z „popisu kultury a porozumění způsobu života z pohledu jejich účastníků; je to umění a věda popisování skupiny a kultury“ (Punch 2005:149). Oblíbená metoda v etnografickém výzkumu je sledování účastníků: skupina nebo případ je sledován v tomto přirozeném prostředí a průzkumník se stává součástí tohoto prostředí (Fielding 1996).
Průzkum dění/akce: zaměřené na řešení problémů, cyklická a iterativní metoda, která spojuje dění/akci a průzkum (Punch 2005). Všeobecně se považuje za to, že obsahuje „spirálu sebeodrážejících cyklů plánování změny, jednání a sledování následků změny, reflektování těchto procesů a následků a pak znova plánování (re-plánování), akce a sledování, odraz atd.“ (Kemmis a McTaggart 2000:595-596 in Denzin a Lincoln, 2005).
Ve stručnosti, kvantitativní přístup je obvykle přísně strukturován, sbírá statistická data a testuje hypotézy, zatímco kvalitativní přístup je více flexibilní, prozkoumává názory analýzou textů a slov a rozvíjí nové teoretické vhledy. Rozdíl mezi kvalitativním a kvantitativním průzkumem je zejména spojen s metodou sbírání dat nebo s množstvím analyzovaných dat. Rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním průzkumným přístupem znýzorňuje následující tabulka.
Kvantitativní přístup | Kvalitativní přístup |
Meřitelné fakty | Konstrukce sociální reality |
Zaměřen na proměnné | Zaměřen na interakci a události |
Klíčová je reliabilita | Klíčová je autenticita |
Volná hodnota | Hodnota příromnosti a explicity |
Nezávislost souvislostí | Situačně omezené |
Mnoho případů | Tématická analýza |
Statistická analýza | Tématická analýza |
Výzkumník je oddělen od předmět | Výzkumník se na předmětu podílí |
Nyní je možné podle Merkelt a Vos (in Richards a Munsters, 2010) doplnit, že pozitivistický model vždy dominoval přírodním vědám, ale také se stal běžným v sociálních studiích. Někteří odborníci tvrdí, že kvantitativní přístup je více důvěryhodný než kvalitativní přístup, jelikož ten první je považován za lépe odrážející „skutečný svět“, jelikož je založen na rigorozních procedurách a má schopnost vyvozovat výsledky pro širší populaci. Tito průzkumníci dokonce přijali odmítavý přístup k „lehkému“ a „subjektivnímu“ kvalitativnímu přístupu (Weaver a Lawton, 2002). Jelikož tyto dva výzkumné způsoby se ve skutečnosti doplňují, tento přístup je spíše nevhodný.
Platnost a neplatnost argumentů
Je pravdou, že kvalitativní průzkum je induktivní a může být považován za intuitivní, ale také umožňuje vytvářet modely a hypotézy, které pak mohou být testovány metodami kvantitativního (nebo kvalitativního) výzkumu (Weaver a Lawton, 2002). Jak u kvalitativního, tak u kvantitativního průzkumu je dobré zdůvodnění, že má prvořadou důležitost. Navrhovaná logika může posílit schopnost odborníka sestavit platné a pevné argumenty a naučit se rozpoznat bludy ve vědeckých studiích. V navržené logice jeden nebo více výroků je nabízeno jako podpora, ospravedlnění, základ, důvod nebo důkaz pro další výrok. Co je v navržené logice zvané „argument“, je způsob jakým je tvrzení o pravdě podporováno. Nicméně nezakládají pravdu závěrů. Logici pouze studují správnost zdůvodnění, platnost úsudků a ne pravdy výroků samotných. Takže výroky mohou být pravda nebo nepravda a argumenty mohou být platné nebo neplatné. Suber (1997) uvádí: „Platnost ve vztahuje ke zdůvodňování, ne k tvrzení, zatímco pravda se vztahuje k tvrzením ne zdůvodňování. První fundamentální princip logiky je nezávislost pravdy a platnosti.“ Nicméně je možné vidět různé vztahy mezi platností zdůvodňování a pravdivostí tvrzení. „Když zdůvodňování je argument je platný a všechny jeho premisy jsou pravdivé, pak se to nazývá pevným. Jinak je argument nepevný. Pokud je argument pevný, pak jeho závěry musí být pravdivé a bylo by nelogické, kdybychom tomu nevěřili.“ (Suber 1997).
Kategorizace argumentů a jejich hlavní rozdíly
Argumenty mohou být rozděleny do dvou kategorií: deduktivní a induktivní. V případě deduktivních argumentů předpoklady tvrdí, že dávají pevný základ pro pravdu jejich závěrů nebo tvrdí, že podporují závěry s nutností. V případě induktivních argumentů, premisy podporují, ale negarantují závěry (Merkelt a Vos in Richards a Munsters, 2010):
Černé a bílé kategorie platnosti a neplatnosti se vztahují pouze k deduktivním argumentům; induktivní argumenty jsou silné nebo slabé. U platného deduktivního argumentu se všemi pravdivými premisami pravdivost závěru/výstupu je nutná a jeho nepravdivost je nemožná. U silného induktivního argumentu se všemi pravdivými premisami pravdivost závěru je pouze možná a jeho nepravdivost jenom nepravděpodobná (Suber 1997).
Výstupy platných dedukcí
Výstupy platných dedukcí nejsou záležitostí stupně/míry, ale spíše „všechno nebo nic“ tohoto druhu. Výstupy indukcí jsou záležitostí stupně/míry: mají povahu „více či méně“. Indukce nejsou špatnými výstupy: „Rozdíl mezi výstupy a indukcemi se neodlišuje dobrým a špatným odůvodněním, ale liší se mezi dvěma způsoby jak podpořit pravdu pro výstupy. Dedukce je předmětem přísně exaktní vědy; ale indukce ne.“ (Suber, 1997)
Deduktivní argumenty jdou ruku v ruce s pozitivistickým modelem (paradigmem) a kvantitativním výzkumem, zatímco induktivní argumenty patří do fenomenologického modelu a kvalitativního výzkumu. Nicméně více důležitý je rozdíl mezi pevnými argumenty a těmi nepevnými.
Představa/blud je špatnou metodou argumentu, ať už deduktivního nebo induktivního charakteru. Argumenty mohou být „špatné“ (nebo nepevné) z několika důvodů: jedna nebo více z jejich premis mohou být nepravdivé nebo irelevantní, nebo zdůvodňování jimi může být neplatné nebo jazyk, kterými jsou vyjadřovány může být nejednoznačný (dvojsmyslný) nebo vágní. Určitě je nekonečno špatných argumentů; dokonce může být nekonečno způsobů, jak špatně argumentovat. Název představa/blud je obvykle rezervován pro typické chyby v argumentech, které i přesto shledáváme přesvědčivými. Jejich studium je tedy dobrou obranou proti podvodu/klamu. (Suber, 1997) Bakalářská práce je použitím správných dedukcí obvykle hodnocena velmi pozitivně.
Definice kvalitativního výzkumu z pohledu jednotlivých autorů
Denzin a Lincoln (2005: 2) definují kvalitativní výzkum jako:
„Víceúčelovou metodu zahrnující interpretační a přirozený přístup k předmětu svého zkoumání.To znamená, že výzkumnící používající kvalitativní metody studují věci v jejich přirozeném prostředí a pokoušejí se porozumět nebo interpretovat fenomén ve smyslu, jakým ho lidé předkládají. Kvalitativní výzkum zahrnuje využití studií a různorodou sérii empirických materiálů, případových studií, osobních zkušeností, instrospektivu, životní historii, rozhovory, pozorovací, historické, interakční a vizuální texty, které popisují rutinní a problematické momenty a významy v životě jedince.“
Ritchie a Lewis (2003: 5) naznačují, že „kvalitativní metody jsou používány k pochopení výzkumných otázek, jež vyžadují vysvětlení nebo porozumění sociálnímu úkazu a jeho kontextu.“ Riley a Love (2000: 169) tvrdí, že rostoucí užití kvalitativních metod efektivně dokládá změnu, jež ve výzkumu nastala, což je možné znázornit v následující tabulce:
Změny v obecném přesvědčení: dominantní paradigmata vs. vznikající paradigmata (Richards & Munsters, 2010)
Od dominantní formy paradigmatu | směrem ke vznikající formě paradigmatu |
jednoduchý | komplexní |
hierarchie | heterarchie |
mechanický | holografický |
určitý | neurčitý |
lineárně příčinný | vzájemně příčinný |
seskupení | morfogeneze |
předmětný | kontextuální |
Nástup kvalitativního výzkumného paradigmatu je evidentní v růstu odborných studií založených na kvalitativním přístupu (Phillimore a Goodson, 2004). Podobně Xiao a Smith (2006) naznačují, že došlo k poklesu ekonomicky orientovaných studií a vzestupu kvantitativních studií a socio-kulturních studií a studií komunit. Ballantyne (2009) potvrzuje, že tyto trendy pokračují i v posledních letech.
Na druhou stranu, Riley a Love (2000: 180) tvrdí, že „je malá pochybnost, že dominantní paradigma je pozitivismus“ a Tribe (2006) také říká, že většina výzkumu je stále ekonomicky založena, čímž straní kvantitativnímu přístupu.
Následující tabulka představuje, jak tempo změn v kvalitativním výzkumu postupem času nabírá na rychlosti. Stojí za povšimnutí, že v poslední době začaly kvalitativně orientovaní odborní pracovníci považovat svůj výzkum za „místa důležité pro diskusi o demokracii, rase, pohlaví, třídě, národu, svobodě a komunitě“ (Denzin a Lincoln, 2005: 14-20) a zaměřují se na analýzu prováděcí dimenze jejich výzkumu, aby mohli porozumět jejich zapojení v makro a mikro politice tvoření významu, což slouží jako primární kritérium při organizaci kvalitativního výzkumu.
Tempo změn
Denzin a Lincoln (2005):
Období | Metodologický posun |
Tradiční období (počátek 90 let do 2. sv.války) | Objektivní popis odrážející pozitivistické paradigma |
Modernistická fáze (období po 2. sv.válce do 70. let | Formalizace kvalitativních metod, rigorózní kvalitativní studie důležitých sociálních procesů |
Nejasné žánry (1970-1986) | Zapojení mnoha paradigmatů, metod a strategií |
Krize zastoupení (polovina 80. let) | Hledání nových modelů pravdy, metod a zastoupení |
Postmoderní období experimentálního etnografického psaní (1990-2004) | Snaha porozumět krizi reprezentace skze nové kompozice etnografie, zastoupení „těch druhých“ a utlačovaných hlasů |
Postexperimentální dotazování (1995-2000) | Experimentování s novými formami vyjádření zkušeností, vč. literatury, poetiky, autobiografie |
Období soupeření metodologií (2000-2004) | Napětí, konflikty, metodologické krácení výdajů |
Budoucnost (2005-) | Metodologický odpor asociovaný s ‚Bushovou vědou‘ a sociální hnutí založená na důkazech |
Ve třetím vydání edice Denzina a Lincolna (2005), byly mezi nově přidanými metodami oboru také: dotazování mezi domorodým obyvatelstvem, kritický humanismus, interpretace etnografie, skupiny v centru zájmu a kritická pedagogika, kulturní a výzkumná poetika, kvalitativní hodnocení a sociální politika. Foucaultovy metodologie a online etnografie.